Upřímně, umím být poseroutka. Přílišné přemýšlení, strach z toho, co si budou „lidi” myslet nebo jak mě ovlivní hodnocení ostatních. Znám chvíle, kdy se držím zpátky, protože nejsem připravená na to, co „svět” řekne na moje potřeby, návrhy a touhy. A sama si ty strachy nafukuju. Taky to umím.
Ale, v posledních letech mi postupně pořádně dochází jedna velká „tough love”, jedna tvrdá pravda, kterou řešíme i s klienty při koučinku.
Pokaždé, když kvůli strachu z hodnocení nebo odmítnutí neuděláme něco, co udělat chceme nebo potřebujeme, hodnotíme a odmítáme tím sami sebe.
Nechte to doznít... Když kvůli strachu z odmítnutí neřeknete co potřebujete, odmítáte tím sami sebe. Co na to říkáte?
Je to takový paradox tohohle strachu, který nás má především chránit. Mozek prioritizuje přežití a potenciální riziko konfliktu vyhodnotí jako něco, co přežití ohrožuje. Často nás strach z odmítnutí dlouhodobě „chrání" spíš před vlastní spokojeností.
Strach z hodnocení a odmítnutí totiž vede k následující rovnici:
Když mlčíme a nic neděláme = Odpověď je vždycky Ne.
Pokud se necháme ochromit strachem z odmítnutí a hodnocení okolí, je to vlastně jednoduché - odpověď je vždycky NE. Jenže, to, co si často neuvědomujeme, je to, že si ji tím dáváme sami. Ne, tvoje potřeby nejsou důležité. Ne, tvoje sny jsou malicherné. Ne, tvoje touhy nestojí za naplnění. Ne, měla bys mlčet, i když to v tobě křičí.
Tohle hodnocení a odmítnutí pak klademe sami na sebe. A je bolavé a úlevné zároveň, když si to uvědomíme.
Když strach překonáme = Máme šanci na ANO.
Když si uvědomíme své potřeby, zatneme trochu zuby a to, co chceme nebo potřebujeme říct nebo udělat řekneme nebo uděláme i přes strach, riskujeme sice hodnocení nebo odmítnutí okolí, ALE taky je to jediná šance jak zjistit, že to může vyjít. Že můžeme dosáhnout toho, co potřebujeme. Lepší komunikace ve vztahu, naplnění potřeb, dosáhnutí cíle, splnění snu, úlevy… Možná totiž přijde to kýžené ANO.
Pokud říkáme NE sami sobě, můžeme to změnit
Pokud svoje potřeby ututláváme sami, můžeme to změnit. Říct partnerovi, v čem se necítíme dobře. Začít v práci komunikovat podmínky, které nás tolik nedusí. Mluvit s nejbližšími o tom, čemu se chceme věnovat. Začít konečně dělat to, co nás naplňuje, protože záleží na tom, co potřebujeme pro spokojený život, ne na tom, co očekává okolí.
Udělat první kroky tímhle směrem je na nás. Možná narazíme. Možná to rozdmýchá první nepříjemnou debatu. Možná budou mít lidi názor. Možná nás nepochopí.
Ale něco se změní. Pochopíme totiž sami sebe. Postavíme se za sebe. A přestaneme odmítat sami sebe a hodnotit svoje potřeby jako malicherné.
Původní strach začne ustupovat a začne se objevovat sebedůvěra. Zjistíme, že se svět nezboří.
Nejspíš už cítíte, co potřebuje ven. Možná to v sobě schováváte už dlouho. Až budete mít příště strach z toho, že vás na základě toho odmítnou nebo budou hodnotit, zkuste si vzpomenout na jednu věc:
Pokaždé, když to znovu ututláte, znovu spolknete, znovu neuděláte, odmítnete znovu sami sebe. Až když odmítnete mlčet a uděláte krok svým směrem, zvýšíte šanci na klid, úlevu a větší spokojenost.
Jaké další myšlenky vám můžou pomoct?
Lidé vás nehodnotí tak přísně, jako vy sami (nebo nehodnotí vůbec).
Upřímně, každý si řeší to svoje. Většinou si strachy sami nafukujeme a výsledkem je možná nesouhlas druhé strany nebo překvapení, ale žádné život ohrožující konflikty. Trávíme příliš času posloucháním svého vnitřního kritika, který ví kam dloubnout. Když se postavíme za sebe a myslíme to vážně, je to projev čitelnosti a zdravých hranic, ne útoku na druhé. Většina lidí to pochopí.
Cena za „klid zbraní“ bývá příliš vysoká
Když mlčíme moc dlouho, abychom nezpůsobili konflikt, vede to k našemu vnitřnímu konfliktu. Výsledkem může být nespokojenost, vyhoření nebo dokonce obviňování okolí za vlastní neštěstí. To přece nechceme. Pokud mlčíme nebo nepodnikáme kroky jen ze strachu, pořád jsme nevyzkoušeli všechno a můžeme věci změnit.
Soulad sám se sebou je důležitější než souhlas druhých
Žijeme sami se sebou víc než s ostatními. Samozřejmě, vztahy jsou důležité. Ale pokud má naše nečinnost nebo mlčení za důsledek neklid a nespokojenost, škodíme trvale vztahu sami se sebou.
5 mini nástrojů, jak se postavit za sebe v komunikaci a v činech
Pravidlo 5 sekund
Jakmile ucítíte impuls něco udělat (ozvat se v komunikaci nebo třeba vstát a jít tvořit), začněte to dělat do 5 sekund. Jinak vám to mozek rozmluví a vymyslí 100 důvodů, proč je bezpečnější zůstat potichu a nic neudělat.
Technika „Moje budoucí já“
Představte si sami sebe za rok. Bude tohle „budoucí já“ vděčné, že jste dnes poprvé řekli “Tohle nechci” nebo si udělali čas pro sebe, nebo mu bude líto, že jste zase obětovali svůj čas a energii cizímu očekávání? Rozhodujte se pro své budoucí já, ne pro momentální pohodlí.
Semafor priorit
Než odpovíte na pozvání nebo prosbu, dejte si 10 minut pauzu. Zeptejte se: „Je to pro mě ZELENÁ (chci to), ORANŽOVÁ (neutrální), nebo ČERVENÁ (vlastně se mi nechce)?“ Pokud je to červená, vaše „ne“ ostatním je „ano“ vaší pohodě.
Metoda „Malý pokus“ - experimentální mindset
Nesnažte se hned o velkou revoluci. Berte to jako vědecký experiment. „Dneska zkusím říct co potřebuju a uvidím, co se stane.“ Zjistíte, že se svět nezroutí – a to vám dodá odvahu pro příště.
Výměna slova „Musím“ za „Chci/Potřebuju/Vybírám si“
Místo „Musím jít s kamarády, aby neměli poznámky,“ si řekněte: „Vybírám si vzít si čas pro sebe, protože je to pro mě teď důležitější.“ Změna jazyka vám vrátí pocit kontroly nad vlastním životem a vědomí, že se rozhodujete za sebe, místo pocitu, že vámi vláčí okolnosti.
Schopnost stavět se za své potřeby je jako břišní svaly. Dá se trénovat. Na začátku to možná bolí, ale do léta můžete mít six pack :)
Pokud si chcete trénovat, jak říkat NE, stavět se za svoje potřeby a dělat to, co vás naplňuje, můžeme se na to podívat společně při koučinku. Zima už to pomalí balí a tak se můžeme potkat i venku v parku nebo v lese. Na vzduchu s výhledem do zeleně se myšlenky třídí mnohem snáz.
Napište mi a domluvíme se. První krok už máte stejně za sebou – dočetli jste až sem :)
